Po velmi dlouhé době se David Coverdale rozhodl pod hlavičkou WHITESNAKE nahrát kolekci zbrusu nových skladeb. Rozhodně velká událost pro všechny příznivce hardrocku, siláckého blues a vypalovaček těžících z melodiky starých DEEP PURPLE. Už jenom kvůli skutečnosti, že právě WHITESNAKE dnes vydávají maximálně jedno album za deset let, jde doslova o svátek. Navíc rockovými kuloáry proudí informace o tom, že koncertní forma kapely dosahuje laťky jejich výkonů z osmdesátých let.
V roce 2003 totiž David Coverdale znovu postavil staré WHITESNAKE a vydatně s nimi koncertoval po celém světě. V sestavě se však již neobjevil jeho dlouholetý kumpán – blonďatý Holanďan Adrian Vandenberg, ale zcela nový kytarový tandem, složený z velmi zkušených borců – Doug Aldrich a Reb Beach, ostatně to samé lze říci i o rytmice - Marco Mendoza (baskytara), Tommy Aldridge (bicí). Ta sice odjezdila koncertní štace, ale před nahráváním novinky byla v loňském roce obměněna novou dvojicí Uriah Duffy/Chris Frazier. Materiál, který vznikal po celý rok 2007, sliboval návrat k pravé podstatě WHITESNAKE. Tedy hřmotný, avšak melodický blues rock, přesně takový, s jakým kapela zářila v průběhu celých osmdesátých let. S tím rozdílem, že zvuková stránka věci měla korespondovat se současností. A musím říct, že se tak opravdu stalo. Album „Good To Be Bad“ skutečně nezklamalo a představuje v intencích žánru moderní a zvukově vyšperkovanou nahrávku, navíc zřejmě nejtvrdší v celé dlouhé kariéře WHITESNAKE.
Společenstvo bílého hada se tedy zdá být ve velké pohodě, protože se vzepjalo k velké jízdě. Novému albu totiž vůbec nic neschází. Výborný výkon podává jak David Coverdale, který zde na rozdíl od podstatně komornějšího předchůdce „Restless Heart“ (1997) působí velmi vitálně. Jako za dávných časů se totiž pouští do svých pověstných hlasových eskapád, o kterých jsme si mohli před deseti lety nechat jenom zdát. Jeho hlas opětovně nabral na mladické síle a zdraví. Stejně koncentrovaně působí i „all stars“ tým instrumentalistů, kteří opatřují nové skladby vynikajícími momenty. Předchůdce „Restless Heart“ nebyl sice vůbec špatnou deskou, ale tak trochu mi připadal jako loučení unaveného barda se svou hektickou kariérou a tento pocit z „Good To Be Bad“ prostě nemám. Na novince je tedy všechno jinak a veškeré spekulace o vyčerpanosti hlavního aktéra jsou od prvního momentu rázně smeteny ze stolu. Coverdaleův projev je divoký a živelný, jakoby se člověk vrátil v čase až někam k albu „Slide It In“ (1984), až tak zní jeho hlas svěže a mladě. Už teď se těším na to, jak bude David mávat mikrofonovým stojanem při fantastické hymně „Call On Me“, jak se bude afektovaně pokládat do překrásné balady „All I Want, All I Need“ anebo jak bude kormidlovat hřmotnou zeppelinovskou jízdu „Got What You Need“. Vlivy legendárních LED ZEPPELIN totiž prostupují celým materiálem a jsou zde velmi povedeně baleny do melodičtějšího výrazu WHITESNAKE.
Celkově bych album umístil někam mezi „Slide It In“ (1984) a „Whitesnake“ (1987), s tím rozdílem, že pompéznost zvuku dávného období zde byla zachována, ale k ní přibyla tvrdost a moderní feeling. Což nejvíce stvrzují skladby jako „Best Years“ a titulní „Good To Be Bad“, které burácí poháněny drtivým výbojem energie. Povedl se i atmosférický závěr v podobě akustické „Til´ The End Of Time“, která je doslova mistrovskou ukázkou aranžérské práce s kytarami a keyboardy. Píseň jako by nás svojí nostalgickou náladou a pozvolným tempem zaváděla daleko do arizonské pustiny, kde čas jakoby přestal plynout. Prostě atmosféra starých opuštěných benzínek nebo vlakových stanic, která dokonale vystihuje podstatu americké bluesrockové tradice.
Vlastně si říkám, že by to bylo hodně smutné, kdyby WHITESNAKE přišli po deseti letech od své poslední desky s průměrným materiálem. A jsem velmi rád, že se tak nestalo. Nové album se velmi povedlo a v ničem nezaostává za stěžejními momenty jejich dřívější bohaté kariéry. Už se těším na 19. července na koncert v Karlových Varech.